Leonardův deník

Popis

Zdeněk Liška: Leonardův deník (suita pro žesťové kvinteto)

Zdeněk Liška (1922–1983) je génius filmové hudby, který ale stále zůstává širší veřejnosti poněkud utajen. Je to z několika důvodů: 1. nesnášel publicitu – existuje jen pár jeho fotografií a jediný rozhovor s ním, 2. celý svůj život se věnoval výhradně filmu a bez výrazných životních zvratů ho strávil komponováním filmové hudby. Sám říkal: „Píšu jen pod obrázky!“

Existuje však naštěstí jedna výjimka „mimo obrázky“, a to je koncertní verze hudby k animované montáži kreseb a náčrtků Leonarda da Vinciho, kombinované s dokumentárními záběry z roku 1972, dílo Jana Švankmajera s názvem Leonardův deník (1973); hudba pod vedením Františka Belfína a se zvukařem Jiřím Zobačem byla natočena 4. a 5. dubna 1973. I tady by zjevně zůstalo „jen“ u hudby k filmu, kdyby na skladatele nenaléhalo Pražské žesťové kvinteto v čele s věhlasným trumpetistou Miroslavem Kejmarem. Jak vzpomíná pan Kejmar, nebylo to vůbec jednoduché. Aby přetíženého Lišku – dokázal složit hudbu i ke 30 filmům ročně – přesvědčili, soubor se musel uchýlit až k tomu, že koncert s novinkou anoncoval a Lišku s plakátem konfrontoval.

Autorská úprava pro koncertní účely spočívá v několika faktorech. Zaprvé jde o oddělené části (ve filmu jsou attacca), které nesou názvy. Dále: filmová verze je o cca jednu a půl část delší, což souvisí s poslední a nejdůležitější změnou, a to s vynecháním perkusivní složky – malý buben, činel, dřívka – v koncertní verzi. Pokud se podíváme na původní partituru dramaturgicky, bicí nástroje „představují“ ničivý vliv lidského faktoru. Dechová složka pak spíše element kreativní, pozitivní.

Díky filmu můžeme i nastínit charakter jednotlivých částí. Intráda, původně titulková hudba, je samotné tvoření, Chorál pak opěvuje zázrak lidského těla s důrazem na srdce a oko, Preludium tkví ve střídání obrazu ukazováčku a okouzlujících Vinciho studií tkanin, Quasi polonéza pak doprovází ohňostroje, ale bohužel i válečné exploze a násilí. Finale svou hudbou, kterou Liška pro koncertní verzi upravil asi nejvíce, umocňuje záběry různých demonstrací, fotbalových fanoušků, koní, ale, ve vtipném kontrapunktu, také folklórních tanců, aby v Postludiu vše surrealisticky a ironicky vygradovalo.

Co se týká hudby samotné, velmi výstižně ji hodnotí skladatel Martin Dohnal v dokumentu o Zdeňku Liškovi (2000), totiž že jde „o procházku evropským polyfonním myšlením“ a „o vybroušené miniatury“. Ještě dodejme, že žesťová hudba, byla velmi Liškovi blízká – jeho rodné Smečno bylo vyhlášené vynikajícími dechovými kapelami, ve kterých hrával i je vedl. Vzhledem ke kvalitě Liškovy hudby můžeme jen litovat, že dle legendy nevyslyšel ani objednávku na symfonickou báseň od Herberta von Karajana. Nebo alespoň neupravil pro koncertní účely hudbu ze Švankmajerovy Historie Naturae (1967). Vždyť film má dokonce podtitul suita a jde o skvostnou stylizaci tanců tentokrát zejména pro kvintet „dřev“. Nebo tento úkol čeká na někoho jiného?

Martin Rudovský

obsazení: trb I, trb II, cor, tbn, tb

materiál: partitura, party

durata: 9'

nakl. č.: R 496